Trochu historie nikoho nezabije

V roce 1990, když se v naší společnosti vzedmula vlna humanismu, se jedna maminka rozhodla, že svému postiženému synovi ukáže jak vypadá svět, neboť doma už to zná a ostatní lidé se na něj jistě velmi těší, aby mu pomohli svou láskou a obětavostí. Navštívila několik školek, jeslí i ústavů a s hrůzou zjistila, že vše je úplně jinak.

Láska, ochota a obětavost mezi oslovené zatím nedorazila. Nikdo jejího syna, který sice nechodil, skoro nemluvil, ale za to se krásně smál, nechtěl přijmout a vlastně ani vidět. Představa, že bude nucená se svým synem zůstat napořád doma se stala noční můrou, která jí v noci nedala spát. Jak zahnat takovou můru? Je známo, že můry, hlavně ty noční se bojí odvahy a jasných rozhodnutí.

Takže maminka vytáhla do boje s nepochopením a lhostejností. Oslovení odborníci vyjadřovali krajní nedůvěru jejímu nápadu zřídit na normální školce oddělení pro děti s mentálním postižením, které by se mohly s těmi normálními potkávat a sblížit. Vymýšleli komplikace, proč toto zařízení nemůže existovat a jaké hrozné problémy s sebou přinese. Mýlili se.

Denní stacionář zahájil svůj provoz v listopadu roku 1990 v jedné z budov jeslí 5. MŠ ve Školní ulici. Jeho zřizovatelem byl Městský úřad v Chodově. Do zařízení v té době docházelo 7 klientů a nejstaršímu klientovi bylo 14 let a nejmladšímu 2,5 roku.  Jednalo se převážně o klienty se středním a těžkým mentálním postižením. Ve stacionáři byly zaměstnány tři vychovatelky, z toho dvě na plný a jedna na částečný úvazek. Jejich zaměstnavatelem byl od vzniku zařízení Okresní ústav sociálních služeb v Sokolově, který v průběhu roku 1991 převzal od Městského úřadu v Chodově i plné financování jeho provozu.

Denní stacionář byl jako ústav sociální péče (ÚSP) zařazen do struktury OÚSS Sokolov. Hlavní náplní činnosti denního stacionáře v prvních letech jeho existence byla základní péče a výchova dětí se středním a těžkým mentálním postižením. Vzhledem k nárůstu počtu klientů a se změnou jejich věkové struktury byl v roce 1997 upraven statut zařízení na denní stacionář pro děti a dospělé s mentálním postižením a věková hranice pro přijetí do zařízení byla posunuta na 40 let.V roce 1994 byla ve stacionáři zřízena jedna třída pomocné školy a v roce 1996 třída druhá. Výuku v těchto třídách zajišťovala Zvláštní škola v Chodově ve spolupráci se stacionářem. Na činnosti denního stacionáře se od samého začátku podílela také Okresní organizace sdružení pro pomoc mentálně postiženým (SPMP) v Sokolově. Převážná většina rodičů klientů stacionáře jsou členy tohoto sdružení. Od roku 1998 vydává místní organizace SPMP, která působí při stacionáři časopis Porozumění, ve kterém jsou pravidelně uveřejňovány příspěvky klientů a jejich rodičů, reagující na aktuální události nejenom ve stacionáři, ale i v našem městě a jeho okolí. Jsou zde také uveřejňovány postřehy a zážitky ze soukromého života rodin klientů. Od tohoto roku začal stacionář, na základě ankety, která proběhla v časopise Porozumění, používat neoficiální název Mateřídouška.

V roce 2004 jsme navázali spolupráci se Speciální školou v Irchenriehtu, která se nachází nedaleko Weiden v SRN. Pořádají se pravidelné vzájemné návštěvy a workshopy.

V roce 2005 se denní stacionář jako poskytovatel sociálních služeb zapojil do komunitního plánování města Chodova a od tohoto roku má stacionář také své vlastní internetové stránky.  

Rok 2007 s sebou přinesl některé zásadní změny. V létě proběhla přístavba a rozsáhlá rekonstrukce budovy stacionáře. Během tohoto roku byla připravena změna zřizovatele denního stacionáře. Byla založena obecně prospěšná společnost Denní centrum Mateřídouška, o.p.s., která se od 1.1. 2008 stala zřizovatelem stacionáře.

V listopadu 2010 oslavil denní stacionář 20 let své činnosti. V úterý 7.12. 2010 proběhla vernisáž výstavy k tomuto výročí. Výstava se konala v Městské galerii Chodov a to ve výstavní síni DDM Bludiště. Vernisáž byla zahájena krátkým pěveckým vystoupením klientů Mateřídoušky, kteří zazpívali písničky z mateřídouškové tvorby. Vernisáže se zúčastnili zástupci městského úřadu, přátelé a příznivci Mateřídoušky i rodiče klientů.